Ukrajina se vyčerpává, přišla řada na Evropu si zabojovat

Rostislav Iščenko

Arestovič, hovořící jménem kanceláře prezidenta Zelenského, oznámil, že přišel čas na další vlnu mobilizace na Ukrajině. Pravda, lov nešťastníků a rozdávání jim povolávacích rozkazů tam nikdy nepřestal. Prostě nyní zesílí, a odrazit odeslání na frontu bude složitější.


O tom, že Kyjevu vznikly problémy s vybavením do útoku vrhaných bojových jednotek mluví i naši bojovníci, kteří jim čelí. Vlastně, dokonce podle zpráv z fronty je vidět, že síla úderů se snížila, průlomy se nedaří. Aby se na žádost administrativy Bidena zorganizoval další útok na jihu, přesunují OSU útvary vojáků z povolání z Charkova, Sum, Černigova, Kyjevské oblasti, a nechávají hlídat hranici brigádami teritoriální obrany, pohraničními vojsky a národní gardou.

Pro případ neúspěchu dalšího útoku Kyjev chystá odstřel hráze Kachovské hydroelektrárny, aby odřízl chersonské předmostí od týlu a pokusil se alespoň tak dosáhnout omezeného úspěchu. Celkově za tři měsíce útoků ukrajinská armáda zeslábla, mobilizace nestíhá doplňovat ztráty, bojový duch klesá, množství bojeschopné techniky se krátí, dodávky ze Západu nekompenzují ztráty, a za několik týdnů se očekává ruský útok. Přičemž hlavní raketová a letecká příprava svědčí o tom, že tentokrát ruské velení plánuje v plné míře využít možnost zasazovat údery po celé hloubce Ukrajiny, až po západní hranice.

Zachováváním života svých vojáků se Rusko již nechystá přemýšlet o tom, jak budou žít Ukrajinci bez elektřiny, vody a dopravy. Proto mají Američané  všechny důvody předpokládat, že v takových podmínkách Ukrajina dlouho nevydrží, její slabá státnost se může zhroutit dřív, než armáda přizná svou porážku. Vždyť se jedná  o vysokou pravděpodobnost ztráty kontroly nad událostmi v oblastních centrech, o humanitární katastrofu v rozsahu země. Sotva někdo pochybuje o tom, že s narůstáním  nedostatku zdrojů, bude kyjevský režim deficitní zdroje (včetně potravin) převážně směrovat svým silovým strukturám,  a odmrští obyvatelstvo na pospas osudu. Ale obyvatelstvo – to nejsou pouze statistické jednotky, jsou to ženy, matky, děti těch, kdo jsou na frontě. Je riziko, že v mžiku vznikne destabilizace a zachvátí celou zem.

Kliku, která uchvátila moc ve Washingtonu, osud občanů Ukrajiny znepokojuje určitě méně, než osud vlastních (amerických) občanů, o jejichž potřeby se Bílý dům až tak nezajímá. Ale Amerika potřebuje, aby s Ruskem někdo bojoval. USA nemohou připustit jednoznačné vítězství Ruska na Ukrajině. Takové vítězství nejen předvede celému světu nemohoucnost Washingtonu (několikanásobně se snížil počet zemí, které se stále ještě bojí amerického okřikování), vyvolá otázky ohledně smysluplnosti veškeré americké strategie, která byla realizována v posledních desetiletích, a tedy i moci nynější americké elity. Mezitím jsou na Bidena dopáleni nejen trumpisté, podrobovaní poslední dva roky represím, ale i jeho bývalá skupina podpory z různých transgenderů, zelených ekologů, BLM, a jiných,  kteří počítali s přerozdělením federálního rozpočtu ve svůj prospěch, ale kteří s hněvem zjistili, že všechny peníze odešly na podporu Ukrajiny. Kolem demokratů se mihla reálná perspektiva toho, že místo křesel na Kapitolu si mají začít zvykat na vězeňské palandy.

Aby neprohráli domácí partii, potřebují zahraničněpolitická vítězství. Ne že by zaručeně zachraňovala (šancí je dost málo), ale dávají alespoň nějakou naději. Proto místo vyčerpané Ukrajiny někdo musí obsadit. Válka s Ruskem do vyčerpání musí pokračovat.

Japonci měli štěstí. Američané nemají žádnou možnost měnit dějiště válečných událostí. Ale ani Čína na Dálném východě nedřímá. Takže ve válce musí pokračovat Evropané. A Evropané všechno chápou a absolutně souhlasí s takovou formulací otázky. Je pravda, že se pokoušejí odbýt to zvýšenými dodávkami zbraní na Ukrajinu. Ale nemají kde vzít potřebné množství a sortiment výzbroje. Dokonce USA, které začaly zvyšovat vojenskou výrobu, slibují dát Kyjevu něco významného až ke konci zimy. Ale konce zimy se Ukrajina ještě musí dožít.

Ve výsledku Stoltenberg prohlašuje, že NATO prostě nesmí na Ukrajině prohrát, Macron je připraven odebírat techniku z výzbroje francouzské armády, aby ji odeslal už nyní, ale je třeba několika měsíců, aby se Ukrajinci naučili využívat francouzské prostředky PVO, a těchto několik měsíců k dispozici není. Scholz by také něco odeslal, ale v celém Německu se našel pouze jeden komplex PVO pro Ukrajinu. Zbytek je ještě třeba vyrobit. A z výzbroje nic neodebereš  – Bundeswehru se už dávno (ještě před ukrajinskou krizí) nedostává bojeschopná technika. V jednotkách se nachází třetina až polovina potřebného. Poláci a celá ostatní východní Evropa už vše co mohly daly. Mimo to, jsou na předním rozmezí a už zítra budou oni samotní potřebovat pomoc zbraněmi. Vždyť pokud je Evropě souzeno bojovat proti Rusku, tak první půjdou pod nůž Poláci a Pobalťané.

USA dělají vše, aby se  z toho Evropa nevyzula. Vyhodily do vzduchu Severní proudy a obvinily Rusko. Vyhodily do vzduchu ropovod Družba v Polsku – obvinily Rusko. Švédsku dal Washington záruky bezpečnosti, když se zavázaly bránit ho ještě před vstupem země do NATO. Druhý měsíc za sebou americký a evropský tisk píše o přípravě  atomového úderu na Ukrajinu Ruskem. Vyvracení Kremlu nikdo nevěnuje pozornost. Když zítra USA odpálí jaderné náboje aťsi v jednom, aťsi v deseti ukrajinských městech, obviní ze všeho Rusko. Důvodů pro účast evropských vojsk v ukrajinském konfliktu je dost.

Ale hlavní je, že Evropanům dávají najevo, že když včas nepošlou vojska na Ukrajinu, tak se jaderná provokace může stát i v Evropě. USA rozvracejí evropskou ekonomiku tak rychle, že očividně nepočítají s EU jako s perspektivním obchodním partnerem. Spíše to je spolucestující v loďce uprostřed oceánu, který má tu čest být sežrán, aby USA získaly naději dostat se ke břehu. Jaký je rozdíl v tom, jak pohřbít Evropu: pomalu utýrat  nezaměstnaností, hyperinflací a deindustrializací nebo spálit v jaderném žáru?

Naději na odklad rozsudku a dokonce dostat od Američanů jakousi pomoc mají pouze ti Evropané, kteří se radostně a dobrovolně vypraví do války s Ruskem. Za této situace není Lukašenko nadarmo nervózní. Pro Američany je výhodnější, aby Polsko a Pobalťané pod ušlechtilou záminkou zaútočili na Bělorusko a roztáhli tak východní frontu od Černého moře k Baltu. Tím spíše, že na Baltu jsou vedle Finové a Švédi, které  se Washington také vynasnaží uvrtat do konfliktu.

Logika je tu nezlomná. Ukrajina zatím bojuje. Pár měsíců, minimálně, se ještě musí udržet. Pokud se během té doby zorganizuje útok na Bělorusko ze strany Poláků a Pobalťanů, tak Rusko musí přesouvat rezervy nejen na ochranu Minska, přes nějž vede cesta na Smolensk a Moskvu, ale také, a to především, pro záchranu Petrohradu, který se okamžitě stane frontovým městem. Pobalťanům na něj síly nestačí, ale ze severu bude hrozit sto až sto padesát tisíc Finů. Do války nejspíše nevstoupí, ale s nebezpečím útoku se bude muset počítat. I kaliningradská enkláva bude pod hrozbou. Přičemž budou komplikovány i mořské přepravy, takže proražení pozemního koridoru přes Pobaltí a/nebo Polsko bude otázkou životní důležitosti. Při takové šířce fronty a hloubce operace, vidno, by na Ukrajinu přece síly nestačily.

Samozřejmě, Evropané zatím neválčí a nepříliš chtějí. Ale USA mají argumenty. Evropa se může odvážit odporovat Washingtonu, ale doposud takové záchvaty neuvážené statečnosti nejsou u evropských politiků zaznamenány. Takže není vyloučeno, že nás po volbách v USA čeká závod o přežití: co se stane dřív, podaří se Americe zorganizovat proti Rusku evropskou válku, nebo Moskva ukončí vítězstvím operaci na Ukrajině dřív, než Washington zlomí chabý odpor svých spojenců.

Vítězství Ruska je nyní důležité nejen pro nás, ale také pro celý svět, neboť zahájení evropské války odkládá poslední omezení, a činí globální jadernou krizi prakticky nevyhnutelnou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová